Novinky

Sdělení vedení webu: Czecho-Slovak Forces přebírají vedení webu ... čtěte Více informací

Sdělení Event teamu:
Dejte nám vědět, jakou akci byste rádi viděli u nás na webu ZDE. Pomozte nám také s dotazníkem, klikněte ZDE.

Sdělení personálu fora:
Pomozte nám zjistit, co nám na RSko ještě chybí ... Více informací

Temnota - RuneScape román by Marek "Shock IV"

Vaše tvorba - vytvořili jste sig, nakreslili pěkný obrázek s RS tématem atd...

Temnota - RuneScape román by Marek "Shock IV"

Nový příspěvekod Shock IV » 27.06.2011 17:47

Zdravím,

již přes rok dávám dokupy myšlenky na napsání románu o RuneScape osudech hrdinů z dob Války bohů.
Nebojte se psát jak kritiky tak i pochvaly :)
Update kapitol bude podle toho, jak moc časově budu stíhat psaní.
Pokud se to uchytí byl bych třeba rád, kdyby se to objevilo na webu (po kapitolách by to bylo lepší - popř. odkaz sem) ale to asi předbíhám :)
Dost řečí - snad se vám to bude líbit.

POSLEDNÍ UPDATE : 2.4.2012

Prolog :
Příběhy lidí jsou různé, některé šťastné, mnohé smutné, občas tragické, často zamilované, avšak jen pár jich může doopravdy tvrdit že jsou hrdinskými. Kupodivu hrdinské eposy a příběhy mizí čím dál tím víc z modernější doby a ztrácí se i z těch dob starších, může se stát, že příběhy statečných rytířů Faladorských, mocných kouzelníků z jihu, silných králů ze severu, domorodých kmenů z tropických souostroví Karajma vymizí. K většině příběhů se za generace stihla domyslet kvanta polopravd a lží, když je vyprávěli mudrcové mladším a mladším. Avšak legenda o nejmocnějším kouzelníkovi všech dob, jenž si říkal Zamorak, utvořila světlou budoucnost a lepší zítřky. Ta nesmí být zapomenuta.

Kapitola první : Výstraha
Obloha ztmavla, k moci na nebi přistoupila noc, zahalila krajinu svou temnou náručí a rozsela po obloze na tisícovky hvězd. Spadla kapka vody, následující další a další kapkou, začalo pršet. Mohutné kapky bubnovaly do parapetů a střech svou neuvěřitelnou silou a v uličkách malého velebného městečka Lumbridge se začaly sbíhat pramínky vody, víc a víc, přičemž se shromažďovaly do čím dál tím většího potůčku, který se začal plavit ulicemi.

V tu ránu se ze tmy vynořila malá skupinka plně ozbrojených vojáků s pochodněmi, když přešli přes malý dřevěný most, který vesničku spojoval s druhým břehem, namířili si to hned k prvnímu domu, který jim stál v cestě. Do čela hloučku se postavil trochu vyšší voják a otočil se k jeho druhům stojících za ním. Sundal si ocelovou přilbici, jenž mu zakrývala celou tvář. Kapky padaly na jeho uhlově černé, krátce střižené vlasy a poté stékaly v potůčcích po jeho lehce zjizveném obličeji. Otočil se k následovníkům. Výraz jeho kamenného obličeje donutil jednoho poblíž stojícího vojáka k tomu, že mu mlčky a obratem podal svou louči. Když ji onen muž držel v ruce, otočil se a namířil ji před sebe. „Otevřete!“ Zakřičel do dveří, snažíc se překřičet kapky deště. Otevřel jim starší pohublý pán v nachově rudé róbě. „Čím vám mohu posloužit pánové?“ Zeptal se svým milým hlasem a obličej zkroutil do lehkého úsměvu, aby nedal znát své znepokojení, že je v tak pozdní hodinu rušen. „Jménem krále Tilonase X. Vás zatýkám za spolčování se s kultem Zamoraka a tudíž i se spolčením se Mstiteli. Chopte se jej!“ Rozkázal muž s pochodní a jednou rukou si opět nasadil přilbici. Ihned přiskočili dva vojáci ve zbroji a chopili starce za ramena a odvlekli doprostřed náměstí, kde jej svázali provazem. Tenhle scénář se opakoval dům od domu, vojáci zatýkali staré, mladé, muže, ženy a všechny vyvlekli v dešti na náměstí, kde je postavili do jedné řady.

Voják, který zřejmě byl jejich velitel, si vystoupil na vyvýšené místo, opět si sundal z hlavy přilbici, čímž mu voda tekla po vlasech na ocelový plát brnění na hrudi, kde byla vytepaná hvězda - znak boha Saradomina. „Na příkaz lorda Tilonase X. krále Faladorského , jako výstrahu všem, kteří i nyní po pádu Mstitelů, by chtěli rušit mír a harmonii, jako výstrahu pro jeho věrné posluhovače, kteří nepochybně stojí i v téhle řadě, král rozhodl následujícím způsobem: někdo musí zemřít pro výstrahu narušitelů!“ Zakřičel přes celé náměstí, a při tom dal pokyn svým vojákům, kteří se postavili do jedné řady a chopili se svých jeden a půl ručních mečů se znakem Saradomina na jejich koncích pod jílcem. Udělali první krok.

Z řady vystoupil jeden muž oděný v černém hávu s kápí. Do tváře mu nebylo vidět, jen zpoza ní vyzařovaly jeho rudé oči krvavou barvou. Lidé v řadě si začali vzrušeně šuškat mezi sebou a vojáci značně znejistěli, už ani neudělali krok vpřed. „Na co čekáte? Kupředu! Zatkněte toho troufalce!“ Křikl velitel a sám tasil svůj meč.

Muž, jenž vystoupil z řady, si pomalým tahem sundal kápi a odkryl tím i svůj obličej s pohledně tmavě hnědými vlasy, pohublou tváří a s čelem, kde měl vytetovaný podivný symbol ve tvaru řeckého písmene omega, byl to bezesporu Mstitel. Na své tváři, smáčenou stále sílícím deštěm vytvořil lehký úsměv a popošel ještě kupředu, v zápětí byl následován ještě jednou ženou v purpurových šatech a mužem v promočené bílé košili, všichni tři se zastavili tak pět metrů od znepokojených vojáků. Déšť sílil víc a víc, blesky lítaly oblohou.

„Vzdejte se Zamorakovi posluhovači!“ Zahřměl velitel s mečem v ruce. Odpovědí mu byla natažená ruka muže se znakem na čele, z níž vyletěl sytě rudý paprsek a zasáhl jednoho z vojáků v zástupu do obličeje, po kterém se bezvládně svalil s velkým řinčením jeho vlastního brnění na zem. „Tohle přesahuje veškeré meze! Na ně! Ve jménu Saradomina ! Pobijte ty bezvěrce!“ šeptl rozzuřený velitel a vydal pokyn k útoku, čímž se jeho pluk vydal pomalým pochodovým tempem kupředu.

Černokněžníci lehce ustupovali a metali jednu smrtící kletbu za druhou, avšak jen málokteré zasáhly svůj plánovaný cíl, kvůli panice na bojišti, k tomu všemu nevinní lidé začali utíkat zpět do svých domovů. Během toho žena vytáhla zpoza svých šatů dýku, která okamžitě vzplanula modrým plamenem a vrhla se do řady vojáků, ale po několika vteřinách padla mrtvá k zemi a vojáci postupovali dál s několika dalšími ztrátami. Z rukou mužů tryskaly střídavě rudé nebo se zelené paprsky a jeden voják vedle druhého padal rovnou mrtev k zemi, aniž by řekl jediné slovo, nebo padl k zemi se srdcervoucím křikem o chvíli později.

V tu ránu jednoho z černokněžníků zasáhl do boku šíp, vystřelený velitelem armády. Muž se jen ohlédl po svém druhovi a mlčky padl tváří k zemi, čímž si šíp prorazil naskrz svým tělem. Kouzelník se znakem na čele se otočil prvně na tělo svého padlého druha a poté na armádu před ním, založil si ruce za hlavu a velmi tiše mezi zuby procedil sykavým hlasem dva slova: „vzdávám se.“

Při těchto slovech a za doprovodu blesku na obloze se z nebe snesl velkou rychlostí černý háv tratící se v kouři, kterým byl doprovázen. Náměstí utichlo. Vojáci mlčky stáli a sledovali, co se bude dít dál. Kouř ustál a na náměstí stála postava oděna v černé róbě s kápí přes hlavu spuštěnou, pod kterou měla ještě kovovou masku obtahující kostnatý rys obličeje. „Od krále není moudré vysílat vojsko tak pozdě večer,“ velmi klidným a vyrovnaným hlasem začal muž v černém hovořit,“mohli by se ve tmě ztratit.“ Když dořekl tuto větu, z nebe se začaly snášet další černé hábity za doprovodu kouře, které se při povrchu země měnily v postavy stejně oděných lidí, jako první muž.

Vojáci byli zmateni, byli nuceni svým strachem mlčky stát a sledovat toto strašidelné divadlo z nebe snášejících se Mstitelů, kteří postupně královu armádu obklíčili.

Mstitel v černém, který se snesl jako úplně první, popošel vpřed. „Dovolte mi se představit, mé jméno zní Sammael…“
„Nikdo se tě na jméno neptal!“ Zahřměl velitel královy armády a vystřelil po něm šíp, avšak střela se odrazila o jakýsi neviditelný štít, který musel Sammaela obklopovat. „To nebylo příliš slušné, ale budeme vaše hrubé chování sedláka ignorovat, pokud okamžitě odejdete.“ Řekl vlídně Sammael.

Déšť začal ubírat na síle a blesky se ztrácely v dáli. Ještě občas spadla kapka z nebe, avšak proti původní bouři toto množství bylo úplně mizivé.

Po krátké odmlce si velitel vojáků se zamrmláním pro své lidi schoval svůj meč do pochvy u pasu a řekl: „Přijde den Sammaeli, kdy lidé jako ty navždy zmizí. Váš bůh je mrtev a ten náš dohlédne na to, abyste Vy toho svého následovali.“ S těmito slovy vojáci s loučemi přešli most, zmizeli v dáli a jejich další kroky byly ukryty v náručí tmy.

Mstitelé posbírali své mrtvé druhy, zatímco Sammael prošel náměstím k muži, který bojoval na začátku proti vojákům a pravil: „Vstávej Areli, náš bratr a sestra padli a na nás je, aby jejich smrt nebyla zbytečná. Pojď. Máme spoustu práce.“ V tu ránu se všechny postavy proměnily v kouřový hábit a tak rychle, jak se sem dostali, opět zmizeli.

Kapitola druhá: Sen
S obrovským leknutím a krůpějemi potu na čele se probudil Cassiel ve svém sídle v malé malebné vesničce zvané Rimmington, tak prudce, až se praštil do police, kterou si nad postel nechal přidělat teprve nedávno a často na to zapomínal. Potichu zaklel, posadil se a omotal si přikrývku kolem těla, jelikož na sobě neměl nic jiného a snažil se vybavit si onen prazvláštní sen, jenž se mu právě zdál – jelikož byl kouzelník, uměl ovládat svou mysl a nebyl to tím pádem žáden problém – Viděl déšť, bouřku a blesky, ale v tu ránu se obraz rozplynul, kvůli opětovnému pocitu bolesti na čele, po setkání s policí. Musím se koncentrovat, říkal si a snažil se opět vzpomenout…

Nyní viděl jasný obraz – viděl náměstí plné lidí, viděl zmatek, jenž tam panoval- zaostřil ještě více- spatřil vojáky v naleštěné zbroji, kterou smáčí hustý déšť, a s meči zdobenými znaky Saradomina a před nimi tři postavy dva muži a jedna žena. „Oni bojují!“ Vykřikl, když si uvědomil čeho je svědkem. S bleskem, který se snesl z nebe na zem, obraz na chvíli ustál, a Cassiel opět zaměřil svou pozornost. Pozdě. Spatřil umírat ženu s dýkou a o chvíli na to spatřil šíp, který zpomaleně provrtává mužův bok, načež muž padl. Zařval bolestí za dva padlé, skoro jako by vnímal bolest, která jim byla způsobena. Uviděl nebe, tmavé avšak bez deště, rozpoznal kouř na obloze, jenž se řítil rovnou střemhlav k zemi, a při kontaktu z ní se zjevil první muž. Rozmlouvali. Avšak Cassiel neslyšel ani slovo, což jej pěkně štvalo. Poté velitel vydal rozkaz, kterým začal stahovat veškeré své muže přes most, stojící nad řekou Lum, který spojuje oba břehy odedávna.

Obraz se rozplynul, Cassiel si prohrábl svou rukou své husté hnědé vlasy, přičemž nahmatal vcelku velkou bouli. Zaklel znova. Vstal z postele, zahodil pokrývku do kouta a vyšel na svůj balkón, k němuž měl přístup rovnou z ložnice. Jelikož byl z mramoru, byl vcelku chladný, ale to Cassielovi nevadilo, protože byl na chlad zvyklý. Zadíval se na oblohu. Hvězdy, jenž svítily, jej donutily přemýšlet. Sledoval Měsíc a v hlavě si promítal veškeré události, které se staly v posledních týdnech – mizeli lidé z měst za podivuhodných okolností, na obloze v noci se čas od času objevovaly podivné záře – avšak něco takového se mu ještě nezdálo. Přemýšlel ještě dobrou půlhodinu, když jej vyrušilo zašustění v křoví pod mramorovým balkónem, na němž stál. Uviděl postavu. Zírala na něj těkavým pohledem z křoví a pak najednou se rozutekla neznámo kam, takovou pozoruhodnou rychlosti, že to místy vypadalo, jako by se vznášela.

V tom jakoby se Cassielovi utřídily myšlenky. Něco se mu v hlavě rozsvítilo a on se šel rychle obléci. V šatní skříni kousek od postele sebral černý hábit a oblékl si jej. Konečně se mu dostavil alespoň letmý pocit tepla a pohodlí, jelikož hábit byl z hedvábí.

Zapálil si svíci v ložnici, seběhl po točitém schodišti do přízemí a namířil si to rovnou vpravo – do jeho studovny.

Místnost to byla opravdu prostorná, na zemi krásný zdobený koberec pocházející z orientu. Podél zdí místnosti stálo několik prostorných mahagonových knihoven, které byly přeplněné knihami všeho druhu, ale převážně s náměty historií země a s uměním magie. Po levé straně od dveří, kterými přišel, stál krb z mramoru zdobený výjevy z mytologie trpaslíků, vyroben přímo na zakázku samotnými trpaslíky, uprostřed místnosti kulatý stůl, taktéž z mahagonu a za ním velké okno, které umožňuje výhled na příchozí cestu k jeho vile.

Zamířil si to rovnou k té nejvzdálenější knihovně pokryté největší vrstvou prachu značící, že již pěkně dlouho nebyla použita. Avšak než se stačil vůbec podívat do regálu, spatřil za oknem stín postavy. Zamrkal. Když opět otevřel oči, postava již tam nestála. V tu ránu Cassiela začala pálit pravá ruka, kolem jeho tetování tak urputně, až jej ta bolest srazila na kolena. Chvíli byl v agónii, z bolesti jej dostalo až nečekané zaklepání na dveře ve vstupní hale. Polekal se, sevřel pevně svícen a pomalu vyšel z pracovny. Jakmile přišel do haly luskl prsty a všechny pochodně vzplanuly, což umožnilo jasné světlo v místnosti a poodhalilo na stovky trofejí ryb, zvířat, netvorů ve vitrínách a na zdech a také na obrovské přepychové schodiště překryté rudým kobercem směřující do vrchních pater.

Otočil pomalým stisknutím kliku. Při doteku jeho ruky a kliky se dveře rozlétly a Cassiel poodešel o kus dál. Do místnosti vstoupil on – muž v černé róbě s kovovou masku obtahující kostnatý rys obličeje.

Kapitola třetí: Špatné zprávy
Falador – město majestátné, plné impozantních budov, statečných vojáků, vychytralých kupců, sídlo tisícovky řemeslníků. A tomu všemu vévodí obrovský hradní komplex uprostřed města oddělen vnitřním opevněním a hradním příkopem naplněného vodou průzračnou jako křišťál. Celé město je vystavěno z bílého kamene a mramoru. Každý poutník, který putuje kolem města, nebo do něj poprvé, má dojem, že něco takového ani existovat nemůže a na chvíli si připadá jako v pohádce. Avšak podivuhodné události pronikly i za téměř patnáctimetrové hradby města.

Král Tilonas nemůže již nadále čekat. Během dnešní noci vybral na dvacet svých nejlepších, nejrychlejších a nejspolehlivějších poslů, aby s sebou přivedli ty nejmocnější zástupce a panovníky království Kandarinsého, Misthalinského, Asgarnijského a Miscelanijského. V téhle chvíli jde o sekundy.

Ještě ten den v brzkých ranních hodinách dorazil poslední kočár s panovníkem Kandarinu a zastavil před druhou hradbou Faladoru. Kočí svižně seskočil z místa, z něhož řídil kočár a přiskočil k dvířkům pobitými zlatem a erbem Kandarinského království uprostřed – malý štít s rudým pozadím, kde uprostřed byly znázorněny dvě bílé stříšky, připomínající vojenský odznak desátníka – která patřičně otevřel. „Čas vystupovat Vaše milosti.“ Co nejzdvořileji řekl. Kočár se zahýbal a za pár chvil z něj vylezl urostlý muž ne zrovna vysokého vzrůstu s krátce střiženými hnědými vlasy s ofinou, kterou měl přehozenou doleva. Čokoládovýma očima rozespale zamžoural, podíval se na oblohu. „Slunce ještě nevstalo, čeká nás dlouhý den.“ Řekl smutným unaveným hlasem a přichytil si svůj rudý plášť sahající až na zem, který mu ladil s jeho rudo-zlatou tunikou, u jejíhož pasu se mu houpal meč, když seskakoval z kočáru na zem.

Sotva stihli dojít do půlky kamenného můstku spojující oba břehy přes vodní příkop, už se pomalým tempem rozevírala hradní brána z bílé oceli zdobená hlavami panovníků předešlých generací a s heslem: Vstříc lepším dnům. Sotva se brána otevřela, již nově příchozím vycházela malá skupinka vojáků v pozlacené zbroji naproti. Jakmile spatřili rudé barvy Kandarinu a králův prsten, který jim ukázal, poklonili se a jejich velitel jim nabídl, že je doprovodí. Procházeli mohutnými halami hradu, plné obrazů významných lidí Asgarnie a spoustou místností honosně zdobených. Vyšli bezmála několik pater nahoru, když se velitel zastavil a řekl: „Dále již smí jen král.“ Panovník pokynul na svého sluhu. „Adame, můžeš jít. Uschovej kočár a napoj koně.“ Sluha jej poslechl a odešel po schodech opět s velitelem strážních vojsk a krále zde nechali samotného v úzké místnosti před zlatými dveřmi, na nichž byla vytesána čtyřcípá hvězda Saradomina.

Nadechl se, vydechl a nervózně vrazil rukama do dveří, aby se otevřely. To co spatřil, ještě nikdy neviděl. Stál v obrovské místnosti, zdobenou zlatem, na stěnách visely obří nástěnné mapy celé země Gilieanor dopodrobna rozkreslené, uprostřed stál mohutný stůl z mahagonu, který zdobil uprostřed zlatý znak Saradomina. Kolem stolu bylo umístěno několik židlí, které byly všechny obsazeny, až na jednu – tu jeho.

„Vítej Ulthasi,“ radostně se známkou únavy řekl Tilonas, když viděl vcházet krále Kandarinu, „posaď se prosím.“ A ukázal na prázdnou židli. „Když už jsme všichni, mohli bychom začít,“ ztěžka ze sebe vypravil a nahlas polkl, „naše říše začaly čelit hrozbě, větší než kdy předtím,“ chtěl pokračovat, ale do řeči mu skočil Ulthas. „O jaké hrozbě to zde mluvíš?“ Velice udiveně ze sebe vykoktal se známkou nedůvěřivosti. „O Zamorakovi.“ Utrápeně řekl Tilonas a v sále to zahučelo, při vyslovení tohoto jména, dokonce i Ulthas zbledl, když uslyšel jméno tohoto černokněžníka, mnohdy považovaného za boha.

„Drazí přátelé, nejvlivnější lidé Gilieanoru, králové zemí, nejmocnější mágové světa, velmi těžce a nerad to říkám, ale stojíme na pokraji války, kterou v tomto stavu není možné vyhrát, denně moji nejlepší lidé stopují Zamorakovy stoupence – Mstitely, ale bez výsledků, nebo když už se jim podaří nalézt stopu, stávají se záhadné věci a většina se jich nevrátí. Přestávají se skrývat, vystupují čím dál tím víc na veřejnosti. Nestávají se hrozbou jen pro nás, ale především pro náš lid!“ Razantně promluvil Tilonas. „Mohu potvrdit, vláda v Misthalinu je na spadnutí, denně umírají nevinní lidé v pouličních bojích s kouzelníky Zamorakova řádu dosti krutými způsoby, Mstitelé se chovají jako zvířata. Co navrhuješ?“ Optal se Varrocký král Roland s rozpakem v hlase. „Kandarin není ohrožen, mohl by poskytnout pomocnou ruku postiženým oblastem.“ Zadumaně řekl Ulthas. „Obávám se, že to stačit nebude příteli,“ řekl mág sedící naproti němu, “ museli byste podpořit celý východ až po orientální země.“ A v sále se strhla horlivá diskuze.

„Ticho!“ Zahřměl Tilonas. „To není to nejhorší,“ smutně řekl, „ kdyby měl Zamorak ve svých řadách jen kouzelníky, nebyl by to takový problém. Naši zvědové krátce před jejich smrtí zjistili, že Zamoraka nenásledují jen jeho černokněžníci, ale jeho vliv narůstá u nespočtu kmenů obrů, goblinů a vlkodlaků.“ Povzdechl. „Válka je na spadnutí a nepoteče v ní jen lidská krev.“ Sálem to opět zabručelo.

Vstal král Camelotu Artur, velmi svalnatý a bitvami zocelený muž s černými vlasy, očima i bradkou, se slovy: „Camelot jde do války, ochoten následovat prapory Faladoru a vyhnat ty stvůry tam, odkud přišly.“ Všichni strnule zírali na toto gesto a pak se postavil Ulthas a řekl: „Hovořím za Kandarin, když říkám, že v našem zájmu není válčit, ale tyto temné časy nás k tomu nutí, naše vojska budou následovat bratry Camelotu a Asgarnie bok po boku s mečem v ruce.“

Chvíli na to povstal kouzelník v modré róbě s lehce prošedivělými vlasy: „Za své bratry říkám, že nenecháme padnout milióny vojáků kvůli kletbám, které jsme nekryli a neodráželi, počítejte s námi.“

Král Varrocký, urostlý muž s páskou přes oko, o které přišel v dávné bitvě, vstal taktéž: „Synové Misthalinu budou následovat své bratry se zbraní v ruce, aby pomstili své padlé otce, kteří zahynuli rukou té stvůry!“ Hrdě pravil.

Lady Eleanor, byla to velmi půvabná mladá žena s blond vlasy, vůbec první v dějinách, která vedla království Miscelanie, vstala: „Za Miscelanii říkám, ať se zdáme jako malé království, naši lidé mají velká srdce a dovedeme velké činy. Naše armády jsou připraveny čelit všemu, co na nás Zamorak chystá!“ Pyšně pronesla.

„A co ty Tilonasi? Naše armády ti budou přísahat věrnost a oddanost, povedeš nás?“ Zeptal se Ulthas, který sebral Tilonasův meč Faladorského krále ze stolu, poklekl, sklopil hlavu a nabídl mu meč. Tilonas byl zaskočen. Po zádech mu přeběhl mráz, právě on měl být králem, který se zapíše do dějin, buď jako ten, který nastolil mír a harmonii v celém Gilieanoru, nebo jako poslední panovník svobodného lidstva. Třesoucí se rukou sáhl po meči, podíval se na hrušku meče zdobenou hvězdou podobnou té Saradominově avšak odlišné, pozoroval hvězdu Faladoru. A hlavou mu projely myšlenky na hradní prapory. Na majestátné bílé hvězdy Faladoru, značící naději a svobodu a na modrý podklad, který tak často splývá s blankytnou modří oblohy, značící počestnost lidského pokolení. Projely mu myšlenky na tisíce statečných vojáků třímající meče a poslouchající králův projev. Vzpomněl si na obyvatele jeho království, hrdé a odvážné lidi. Vzpomněl si na krajiny krásné přírody, kterými oplývalo celé jeho království. Tohle všechno by mělo být zničeno? Tohle všechno předhodíme Zamorakovi na stříbrném podnose? Toho všeho se vzdáme bez boje? Nikdy! Hlas jeho nitra byl jednoznačný. „Asgarnie v čele s Faladorem je svobodná země, která je odvážná a hrdá na to že nese jméno Asgarnie, že smí nosit Faladorskou hvězdici a za žádnou cenu si všechnu svou krásu a svou hrdost nenechá vzít bez boje!“ Křikl Tilonas celým sálem a uchopil svůj meč podávaným Ulthasem, tasil jej a pozvedl: „Za svobodu našich zemí! Za lepší budoucnost pro naše syny!“ Pronesl Tilonas následován tasením mečů ostatních zde přítomných se stejným pokřikem, až z toho šel mráz po zádech.

Kapitola čtvrtá: Znamení na obloze
V místnosti uhasly všechny svíčky a dovnitř se vedral studený noční vítr. Mstitel se na chvíli zastavil a rozhlédl, avšak jeho ledovému pohledu skrze otvory v masce Cassiel neutekl.

„Máš to tady opravdu honosně zařízeno.“ Špitl Mstitel a udělal krok vpřed. Ten hlas Cassiel znal, někoho mu strašně připomínal, ale nemohl si vzpomenout. „Kdo jsi a co v mém domě pohledáváš?“ Snažil se ze sebe vykoktat Cassiel vlídným tónem, ale jeho pravá ruka pomalu cukala, jako by chtěla vyslat kletbu proti nezvané návštěvě. „Kvůli novým přátelům nesmíš zapomenout na ty staré.“ Při těchto slovech Mstitel mávl svou rukou a opět se v místnosti rozsvítily pochodně na stěnách a zavřely se za ním dveře. Poté se dotkl rukou své masky. Ta se proměnila v tmavý kouř a zmizela z jeho tváře.

Cassiel otevřel ústa úžasem a podlomila se mu kolena. „To… To není možné, myslel jsem, že jsi padl.“ Vypravil ze sebe nevěřícně. Mstitel se zasmál:„Bratře, mne jen tak něco nezabije.“ A roztáhl ruce vstříc Cassielovi, aby jej objal, ale když Cassiel byl nadosah místo objetí mu vrazil pěstí do obličeje. „Ale nechápu, jak jsi mohl neodpovědět na volání? Jak jsi mohl nechat své přátele napospas jejich osudu? Jak jsi mohl ignorovat volání našeho Pána? Jak ses opovážil?!“ Zakřičel Sammael a pevně chytil jeho pravici a rozerval na ni rukáv. „Ty víš co je tohle znamení zač a víš, proč jej nosíš, tak na to nezapomínej! Náš Pán nerad odpouští, to snad víš!“ Špitl, když ukazoval těsně nad Cassielovo zápěstí, nad kterým měl vypálené tetování ω. „Poslali mne se vzkazem, že jestli ještě jednou odmítneš následovat signál na obloze, poznáš hněv Zamoraka. Potřebujeme tvou pomoc víc, než tušíš Cassieli.“ Usmál se, dotkl se znova rukou svého obličeje a z kouře si vyčaroval kovovou masku. „Brzo to vypukne.“ S těmi slovy se on sám proměnil v černý oblak a proletěl dveřmi neznámo kam.

Stál opět sám v jeho domě, začal se klepat strachem a na čele se mu objevily krůpěje potu. Po chvíli se vzpamatoval, odešel do jeho pracovny a ze stolu vyndal lahev. Napil se. Tělem mu projel hřejivý pocit uspokojení, který mu dodával jen alkohol. Z druhého šuplíku vytáhl černou tuniku, která byla úplně totožná s tunikou Sammaela, a položil ji na stůl. Chvíli se na ni díval, ale z jeho přemýšlení jej vytrhla podivná záře na obloze. Z mraků se začal tvořit podivný tvar, až z nich po chvíli vytvořila lebka se symbolem, který Cassiel znal. Měl ho vytetovaný na ruce. Nebyl čas. Pán ho volá. Svlékl se, nahodil na sebe černou tuniku a připnul opasek s připevněnými runami přes ni. Vzpomněl si na zaklínadlo a tak si dal pravici před obličej a temný kouř mu obepnul obličej, až ze s něj vytvořila nádherná maska z kovu a symbolem Zamorakovým na čele. Promnul si oči, nebyl už zvyklý nosit tenhle oděv. Ještě chvíli takhle stál. Rozhlédl se kolem sebe po svém domě. Uronil slzu, při myšlence na to jak si tady poklidně žil několik posledních let. Přehodil přes hlavu kápi a proměnil se v podivný kouř, který se vznesl ze země a proletěl oknem vstříc znamení na obloze.

Kapitola pátá: On
Opět se vznášel nad zemí, opět viděl pod sebou domy a pole. Ten výhled mu chyběl. Cítil svobodu, cítil vzrušení a také cítil strach, který měl ze setkání s Pánem. Letěl pěknou chvíli, než se před ním rozprostřel hustý les, který už mnohokrát viděl. Pomalým tempem jej přeletěl a nestačil se divit. Před ním se rozprostřela pustá planina rozpraskané černé země. Nedalo mu to. Cassiel se na chvíli snesl k zemi. Kouř ustál a on tam stál v celé své kráse. Vždyť tady to poznával. Byl tu krásný palouk, plno stromů a zvěře v okolí. Nyní, když klekl a rukou projel zem, cítil spáleninu a viděl otisky vojenských bot. Popošel o kousek dále a shrbil se nad brázdu v zemi, kterou musel udělat meč, brázda byla potřísněná krví, ale nepoznal, o čí jde, protože takový odstín ještě v životě neviděl.

Uronil nad krajinou slzu, protože ji měl tak rád. Postavil se na nohy, vyskočil a zase jako kouř letěl vypálenou a zdevastovanou zemí, než doletěl k hradu z černého kamene, lehce rozpadlého. V oknech se svítilo. Kolem hradu byl vyhlouben příkop, ve kterém pobublávala zelená tekutina, která několik metrů nad povrch vyzařovala jakousi hradbu zeleného světla, která se tratila v jediném místě a tím byla kovová brána na mostě přes příkop. Došel k bráně. Kolem mříží se objevilo jasné zelené písmo. Pouze stín projde dál. Cassiel hned pochopil a proměnil se v kouř, branou proletěl a na druhé straně se opět změnil. Stál před vchodem do hradu osvětleného příkopem. Vrata od hradu nebyla zdobená, byla probodána na mnoha místech od mečů a prohloubená dovnitř možná od beranidla, ale vydržela ve svém původním utěsnění. Položil na vrata ruku. Spáry mezi dřevem a pobitým kovem se rozsvítily dozelena a dveře zprůhledněly. Během pár chvil z rámu zmizely úplně a umožnil se volný vstup do místnosti.

Místnost byla úzká nezdobená a tmavá. Cassiel udělal krok a na jeho úrovni se rozžehnuly pochodně. Otočil se. Dveře se začaly opět objevovat, až nabyly svého původního stavu. Konečně viděl. Všude dokola bylo uklizeno, a přesto to tu působilo špinavě. Pokaždé co ušel několik kroků, se pochodně na jeho úrovni rozsvěcovaly a vzadu za ním dále hasly. Došel ke schodišti. Bylo dřevěné a tak s každým jeho krokem bylo slyšet obrovské zapraskání, že bylo až kupodivu, že se nepropadl. Nahoře se cesta rozváděla do všech stran kolem dokola na hradby a jedna rovná chodbička s pochodněmi, které se rozsvěcovaly stejným způsobem, jako dole. Ale chodba se přeci jen trochu lišila, už ji zdobily brnění rytířů po stranách a na zemi ležel zatuchlý rudý koberec. Došel na konec chodby a chvíli se zastavil u dveří. Slyšel hlasy. Sebral odvahu a pomalu rozevřel dveře.

Pokoj, do kterého se dostal, byl prostorný a honosně zdobený rudými koberci nábytkem – velkým protáhlým stolem uprostřed a židlemi okolo a v zadu místnosti byla kamna z černého mramoru. Oheň v nich plápolal a vytvářel uklidňující dojem, i přes celkové strašidelné působení této budovy. Osvětlená místnost byla velice chabě pomocí svíček nahoře na stropě, avšak Cassiel se dlouho nerozhlížel. Jeho pozornost upoutalo něco úplně jiného. U krbu totiž postávaly postavy a rozmlouvaly mezi sebou. Jedna z nich se otočila a zašeptala té uprostřed: „Už je tady Pane.“ Velmi sykavým hlasem. Nedočkala se odpovědi, místo toho ten uprostřed jen mávl rukou a úplně všichni odešli, až na Cassiela.

„Svůj znak bys měl následovat častěji.“ Z ničeho nic promluvila postava u krbu tak strašně ledově chladným tónem, že se až zařezával ten zvuk do uší. Cassiel okamžitě poklekl. „ Můj Pane…“ „Jistě jsi měl pro to své důvody, na ty se tě neptám,“ odbyl Cassiela v půlce věty „ o to více tě teď potřebujeme. Jak se nám doneslo, máš nemalý vliv ve Varrocku. Je tomu tak?“ Cassielovi projel chlad po zádech. Nechápal, jak se něco takového mohl jeho Pán dovědět. „Ano Pane.“ Velmi dlouze odpověděl. To zřejmě muže u krbu natolik potěšilo, že se konečně otočil. Naprosto zahalená osoba v černé róbě s kapucí, která kryla hlavu tak dobře, že z ní svítily pouze oči prazvláštní barvou. „ V tom případě, mám pro tebe zkoušku oddanosti…“ Řekl Zamorak a mávl při tom svou bledě mrtvolnou rukou, na níž na pár místech vystupovaly dokonce jen kosti.

Kapitola šestá : Řeč krále
Už druhého rána po velmi zdlouhavé schůzi těch nejdůležitějších hlav Gilieanoru kočár s králem Rolandem dorazil k západní bráně vnějšího opevnění kolem města Varrock. Byl plný strachu a rozpačitosti. Celou cestu v kočáře si přemítal co udělat, jak zabránit nebo alespoň jak pozastavit úpadku jeho království dříve, než se stačí jednat. Nyní vjížděl velkolepým opevněním dovnitř kolem stráží a neměl ponětí o tom, jak by se v tuto chvíli měl zachovat správný panovník. Hrdlo se mu svíralo, klepaly se mu občas ruce a sem tam jej zalil pot, při pomyšlení na toho čaroděje, jehož jméno by raději nikdy více neslyšel. Chvíli projížděl ranním městem a sledoval, jak se na ulicích objevují první prodavači otevírající své krámky a řemeslníci začínající pracovat ve svých dílnách. Sledoval lidi, kteří se ráno probouzeli a vyhlíželi z oken, nebo už rovnou chodili po ulici. Koukal na stráže pochodující po ulici, které z velké části zajišťovaly pořádek ve městě. Povzdechl si, když jeho kočár vjížděl za druhé opevnění, které chránilo Hrad králů již od nepaměti.

Sotva vystoupil, už jej obskakovalo služebnictvo. Neměl na ně vůbec náladu, všechny je poslal pryč. Chtěl být na chvíli sám a přemýšlet, ale nešlo to, ani když sám byl. Procházel se po prázdných chodbách jeho hradu, pozoroval obrazy jeho předků a přemýšlel, jaké by to asi bylo žít za jejich doby a jak by se zachovali oni na jeho místě. Nevěděl si rady. Až k poledni nechal zavolat svého sluhu a oznámil mu, že král si přeje za pár hodin předstoupit před svůj lid a oznámit jim něco velmi důležitého v tuhle temnou hodinu. Sluhu tím vcelku zmátl, ale přikývl a odpochodoval, kudy přišel. Těch pár hodin, co měl Roland pro sebe, postával na ochozech hradu a sledoval jak je tu nádherně. Když za ním přišly stráže se slovy, že už je čas, Rolandovi se opět sevřelo hrdlo. Lidé od něj očekávali povzbuzení a on si není jistý, jestli se jim takové útěchy doopravdy dostane.

Ulice byly opravdu zaplněny společně s nádvořím a náměstím před ním. Spousty lidí a vojáků chtělo slyšet krále. Roland byl až překvapen, kolik lidí zde stojí, když vcházel na balkón jeho hradu, který byl vyvýšen nad dav, tak aby jej všichni viděli a hodně lidí slyšelo. Někteří lidé dokonce i tleskali, když viděli krále, ale hodně jen stálo a mlčky pozorovalo, co nastane dál.

„Jsou to temné časy pro naše království,“ začal Roland velmi ztěžka „ čelíme hrozbě, která nikdy nebyla větší. Mnozí z vás už jistě slyšeli jméno Zamorak spojené s těmi nejohavnějšími zločiny, jaké kdy na této zemi byly.“ Při tomhle vyslovení to v davu tak neuvěřitelně zašumělo zděšením. „Ale…Je na čase ukázat, že synové Varrocku mají velká srdce, že jsou plní odvahy, která je v této temné chvíli více než důležitá, musíme ukázat, že se nezalekneme žádné hrozby. Varrock oficiálně vstoupil do války…“ Při těchto slovech se obloha zatáhla a v ulicích pomalu zavládl děs. Během pár chvil nebe ztmavlo, jako by byla ta nejčernější noc a na ní byla jediným možným viditelným zdrojem světla rudá záře točící se do toho prokletého znamení.

Než se stačili všichni vzpamatovat, rozsvítilo se osvětlení v ulicích a na hradě. Vypukla panika, protože nikdo nic takového ještě neviděl. Z nebe se snesl obrovskou rychlostí sloup kouře rovnou na balkón vedle krále. Při dotyku s podlahou se přeměnil v osobu zahalenou v černé róbě s kápí přes hlavu a kovovou maskou. „Co to má znamenat!“ Vykřikl král a na balkón vyšly stráže. Pouze dvě kletby stačily Mstiteli, aby měl opět volnou cestu. „Klidně mne zabij, já v téhle hře jsem bezvýznamný a má smrt stejně bude potrestána…“ Špitl Roland a Mstitel jen přikývnul. Pozvedl ruku s runou v ní. U jeho dlaně se mu začala tvořit zelená koule, která prudce vystřelila přes runu proti králi. Roland se sesypal bezvládně k zemi.

Mstitel se otočil směrem k davu a pozvedl obě ruce. „Král je mrtev!“ Zakřičel pomocí kouzla tak silně, až to v blízkých domech vybíjelo okna. „Od dnešního dne budete vkládat svou víru do nás.“ Dořekl a z oblohy se začalo snášet na stovky letících Mstitelů, kteří se snášeli do davu, na hradby – všude. „Od této chvíle bude prověřen každý člověk v království ze zločinu používání magie. Veškerý pohyb obyvatel na území bude kontrolován. A je zakázáno opouštět hranice království, pod trestem smrti bez výjimky.“ Vítězoslavně dořekl. „Neskrývejte nic a nikoho před námi a nemusíte se bát.“ Při těchto slovech Mstitel nahoře sebral korunu krále ležícího vedle něj a nasadil si ji na hlavu. Městem to utichlo a obloha začínala nabírat své původní barvy. „Rozežeňte je.“ Pak potichu řekl nejbližšímu Mstiteli, který přikývl, a jeho zbylí druzi začali zmatené obyvatele rozpouštět. Mstitel na balkóně přejel velmi pomalu svou rukou po krásném mramorovém zábradlí a zhluboka se nadechl. Sáhl si pravicí na obličej a maska se proměnila v kouř. Zamžoural očima, protože na tolik světla opět nebyl zvyklý. Stál tam. Opíral se o balkón a zíral na město. Nemohl tomu uvěřit. Během pár chvil byly ulice bez lidí, jen plné Mstitelů a každou chvíli se z oblohy snášeli další. „Už není cesty zpět.“ Řekl Cassiel a odešel z balkónu směrem do hradu.

Kapitola sedmá: Stíny v ulicích
Další den pomalu pozvolna uplynul a ustoupil černé noci. Byla to první noc ve Varrocku pod nadvládou toho největšího zla. První noc co se brány města naprosto uzavřely a odřízly obyvatele od okolního světa. Na hradbách, které zřejmě nějakým kouzlem změnily barvu na uhlově černou, se objevily přízraky vojáků ve zbroji stejné barvy, jakou měla hradba. Celé město se nořilo do temnoty, ulice byly pouze osvětleny chabými lampami zavěšenými mezi domy a plné přízraků – stráží, hledající jakéhokoli člověka porušující zákaz vycházení po západu slunce.

Nemohl spát, procházel se po balkóně, na kterém před pár hodinami po neuvěřitelně dlouhé době zabil. Nechtěl to, ale musel. Byl nucen poslouchat příkazy svého Pána, i když některé mu doslova rvaly duši na půl. Cítil se strašně, protože krále znal a Roland mu věřil. Cítil se strašně za to, co zastupuje, ale na druhou stranu cítil hrdost, protože věděl, že to právě ti druzí pustoší zemi a pronásledují jeho bratry. Teď se jim postaral o bezpečné útočiště a to Cassiela alespoň trochu drželo nad vodou výčitek.

Stál tam a opíral se o zábradlí, pozoroval jeho výtvory – nesmírně složitá kletba jak ducha spoutat do hmotného těla a přimět jej plnit Cassielovu vůli – jak pochodují neslyšně ulicí, protože se vznášeli nad zemí.

A stejně nechápal, proč tohle všechno bylo nutné. Přeci když tehdy stál v tom hradě se svým Pánem, neslyšel od něj ten důvod, proč musel hrát tohle divadlo. Pocit že byl sprostě zneužit, jej srazil do kolen ještě více. Pocit bezmoci, že si s ním jeho Pán dělá, co se mu zlíbí, že v téhle hře nehraje žádnou roli, protože je pouhou další Zamorakovou loutkou.

Tu noc mu řekl, pouze místo a tím byl Varrock. Cassiel vůbec netušil, jak mohl jeho Pán vědět, že král se chystá k proslovu, ale už se tak stalo. Poté jeho Pán mluvil něco nesrozumitelného o dávném proroctví, ale dál už nic. Čím dál tím více si uvědomoval, že se mu nedostává dostatečné důvěry. A i tak nadále musel plnit rozkazy. Poslední rozkaz zněl jasně – Z města se měla stát nedobytná citadela připomínající tu nejčernější noc. Klekl, položil kolem sebe runy do kruhu. Pozvedl ruce směrem k nebi. Mramor, který mu stál pod nohami, začal praskat, až pukl v malinkou dírku, ze které se rychlostí nákazy původní bílý mramor měnil na tmavě černý, přesně jako vypadaly hradby. „Město se musí zahalit do temnoty.“ Špitl pro sebe a pozoroval rychlost jeho kouzla. Černý krunýř postupoval nevídanou rychlostí, během pár chvil byl pokryt celý hrad a ve městě už nezůstalo nic, co by připomínalo světélko naděje. Vše bylo temné a ponuré, všechno budilo respekt a strach zároveň. V tu ránu mu hlavou projela myšlenka. Projel si rukou vlasy a zmizel zpět do hradu. Měl jasno, kam jde, rovnou do královské knihovny.

Kapitola osmá: Proroctví
Cassiel šel a neváhal, utíkal chodbami nyní už ponurého hradu zahaleného do černého obleku. Běžel tak rychle, až z toho zakopával, ale pokaždé, co měl namále, se odrazil rukama od podlahy. Schody seskákal doslova po deseti, zahnul doleva, málem rozbil brnění stojící na chodbě. Stál před otevřenými dveřmi v prvním patře pod zemí. Rukama si držel podlamující se kolena a zhluboka oddychoval, avšak když slyšel hluk zpoza dveří, svůj dech ztlumil, tak aby slyšel. A stále nerozuměl, slyšel pár hlasů se bavit mezi s sebou zrovna v tu samou chvíli, kdy do té knihovny chtěl taky. Zdálo se mu to divné, proto se přikrčil a v podřepu proklouzl dveřmi, stál v knihovně obklopen z obou stran mohutnými regály plnými knih pokrytými prachem. Řeč vycházela zpoza pravého regálu. Povytáhl nenápadně dvě knihy z regálu, aby viděl, ale místo výhledu se mu naskytl pohled na další řadu knih. Vzdal to.

„Noncerno.“ Zašeptal. A opět mohl využít sílu magie, kterou skoro nikdo jiný kromě Cassiela neznal. Cítil, jak jeho tělo mizí a přitom on sebe viděl. Musel dávat pozor na svůj pohyb, na zvuky, které vydával, ale jinak mu tohle kouzlo poskytovalo, téměř dokonalou ochranu. Obešel regál velmi pomalu, aby nenadělal hluk, který by na jeho přítomnost upozornil.

Konečně viděl. Mezi dalšími dvěma regály stál velmi starý vyřezávaný stůl a před ním stály tři postavy – dva muži a jedna žena. Mužům do tváří neviděl, protože stáli zády k němu a zakrývali svými těly a plášti dokonce i ženu. Než stihl Cassiel popojít, aby viděl na všechny tři, muži se rozestoupili. Cassielovi se otevřela pusa úžasem.

Stála tam žena, krásná, mladá a pohledná, ale to nebyl důvod proč se Cassiel divil. Byla to jeho sestra, která jej opustila před pěti lety. Za tu dobu slyšel, že se z ní stala jedna z nejváženějších čarodějek Bílé věže, která už od narození měla dar předvídat budoucnost, který rozvíjela tak patřičně, že její váženost ještě více vzrostla a byl jí darován titul samotným arcimágem, znící: Lady z Gilieanoru.

„Lys…“ Ze sebe vypustil Cassiel naštěstí tak tence, že jej ti dva muži neslyšeli., ale než stihl říct něco dalšího, Lys se vznesla a kolem jejich purpurových šatů začalo kroužit modré světlo, které ji obklopovalo čím dál tím víc, až ji celou pohltilo. Otevřela oči. Zářily jasně modrým světlem. „Statečný král, který miloval svůj lid, padne…Temnota se dostane k moci a světlo žádné…Avšak vše živé se sjednotí a netvor bude zabit…Ztracené se musí opět najít…Tři ztracení jedné krve…Avšak spojit se musí, než Císař usedne na trůn prve…“ Po těchto slovech Lys spadla bezvládná k zemi a modrá koule, která ji obklopovala, při kontaktu se zemí explodovala. Cassielovi se zamžily oči, na pěknou chvíli viděl před sebou jen bílou barvu. Než si stihl uvědomit v tom šoku, čeho byl svědkem, už se probral. Ze všech přítomných se postavil jako první a proto měl onu výhodu, že ten hluk, který nadělal, ti druzí neslyšeli.

Těsně po něm se probrali i dva muži. Otřepali se ze z prachu a roztrhaných listů knih po výbuchu, přičemž prach i listy ještě poletovaly po celé knihovně. Postavili se nad ženu, která ještě stále bezvládně ležela na zemi. „Co s ní?“ Zavrčel jeden z mužů a už jen podle toho tónu Cassiel poznal, že se jedná o vlkodlaka, který směl nosit Zamorakovo znamení. „Zapomeň na to Zaretane.“ Odvětil druhý muž zpěvným hlasem, který Cassiel ještě nikdy neslyšel. „To ji necháme jít?“ Podrážděně zavrčel vlkodlak a shrbil si hřbet do pohodlnější polohy. „Náš Pán řekl, že teď už jí nepotřebujeme a nesmíme riskovat, že by něco takového předala dále. Navíc to co Pán chce, máme zde.“ Pozvedl pravou ruku a v ní držel malou skleněnou kuličku, ve které poletoval modrý kouř, který občas nabral podobu ženy. Podal ji vlkodlakovi. „Jestli tohle rozbiješ, Pán nás oba zabije, tak pomalu, že si budeš přát vrátit čas.“ Řekl během podávání. Pak si klekl a položil ruku s runou v ní na její čelo. A její hruď se naposled nadzvedla. Zůstala ve strnulé poloze. „Teď už rozhodně nic neprozradí.“ S těmi slovy vstal a oba rychle odešli.

Cassiel hned jak uslyšel zabouchnout dveře, se zpět přeměnil a rozběhl ke své sestře. Objímal ji a brečel. Jak málo času spolu strávili. Jak málo času jí dal. Jak si byli vzdálení i když to byl bratr a sestra. Prach a poletující papír pomalu zase usedal. Opět bylo v místnosti ticho, až na truchlícího Cassiela.
Naposledy upravil Shock IV dne 02.04.2012 18:25, celkově upraveno 20
Zeď slávy a demence
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Shock IV
Event team
Event team
 
Příspěvky: 643
Registrován: 02.01.2008 13:16
Bydliště: Orlová
RS nickname: Shock IV

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Courseee » 27.06.2011 18:31

Historii RS bych nechal tak jak je, bejt tebou bych se zaměřil spíš na nějaký menší charaktery, prolog jako je tenhle, s tím neuspěješ ;)
Two Gentlemen - příručka moderního GENTLEMANA
Uživatelský avatar
Courseee
Globální Moderátor
Globální Moderátor
 
Příspěvky: 1717
Registrován: 15.09.2008 10:18
Bydliště: In a Galaxy Far, Far Away
RS nickname: Courseee

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Shock IV » 27.06.2011 18:37

Courseee píše:Historii RS bych nechal tak jak je, bejt tebou bych se zaměřil spíš na nějaký menší charaktery, prolog jako je tenhle, s tím neuspěješ ;)

Historii jsem četl mělo by se to odehrávat na počátku pátého věku RuneScape pokud si pamatuji správně :) Byl bych rád, za nějaké nápady na úpravu :)

EDIT : PŘIDÁNA PRVNÍ KAPITOLA
Zeď slávy a demence
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Shock IV
Event team
Event team
 
Příspěvky: 643
Registrován: 02.01.2008 13:16
Bydliště: Orlová
RS nickname: Shock IV

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Courseee » 27.06.2011 19:04

Gielinor stvořili Elder gods ve First Age, pak se objevil Guthix, vytvořil svět jaký je a šel spát. Pak přišel na scénu Zaros a nicnedělající Saradomin, Zamorak sesadil Zarose a vypukly God Wars, kde se objevili i Bandos a Armadyl. Po pár tisíciletích se zase objevil Guthix a ukončil God Wars s tím, že vyhnal všechny bohy z Gielinoru.

Seš si jistej že se toho držíš? :D
Two Gentlemen - příručka moderního GENTLEMANA
Uživatelský avatar
Courseee
Globální Moderátor
Globální Moderátor
 
Příspěvky: 1717
Registrován: 15.09.2008 10:18
Bydliště: In a Galaxy Far, Far Away
RS nickname: Courseee

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Shock IV » 28.06.2011 06:56

Courseee píše:Gielinor stvořili Elder gods ve First Age, pak se objevil Guthix, vytvořil svět jaký je a šel spát. Pak přišel na scénu Zaros a nicnedělající Saradomin, Zamorak sesadil Zarose a vypukly God Wars, kde se objevili i Bandos a Armadyl. Po pár tisíciletích se zase objevil Guthix a ukončil God Wars s tím, že vyhnal všechny bohy z Gielinoru.

Seš si jistej že se toho držíš? :D


Zkusím se držet historické části ;) díky za připomínku.

EDIT : Upraven Prolog, snad už to bude lepší.
Zeď slávy a demence
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Shock IV
Event team
Event team
 
Příspěvky: 643
Registrován: 02.01.2008 13:16
Bydliště: Orlová
RS nickname: Shock IV

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod assarin » 28.06.2011 09:32

mne sa ten prológ páči :) Obdivujem každého kto má odvahu zverejniť svoju báseň, poviedku, novelu.
ja už som nad tým veľa krát rozmýšľal, ale to by ném dopadlo dobre. Len tak ďalej.
Ze světla tma, z tmy smutek, ze smutku nenávist.
Uživatelský avatar
assarin
 
Příspěvky: 256
Registrován: 23.05.2010 08:49
Bydliště: bývalé ČSSR
RS nickname: artas555

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod J townie » 28.06.2011 12:39

Ještě budeš mít co dělat s interpunkcí a vhodnějšími slovními spojeními, ale jinak to vůbec není špatné, rozhodně pokračuj :)
Retired Archmage - 99 RC & Magic.
99 Crafting - 28.11.2022
Uživatelský avatar
J townie
 
Příspěvky: 1761
Registrován: 18.09.2008 16:38
Bydliště: 404
RS nickname: J Townie

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Tom rrrr » 28.06.2011 13:47

Je to moc pěkné, určitě piš dál, jen za to, že prší, máš dva body z deseti. :D
Líbí se mi ten nápad - a taky ten fakt, že vlastně Lumbridge má hradby úplně k ničemu, když má každý hňup s Magic levelem 0 teleport na náměstí...

Jinak, když chceš kritiky, tak to můžu zkusit. Dávej si pozor na interpunkci - většina lidí na to kašle; ale jsou takoví, kterým větší počet čárek s mezerou před místo za ní, špatná výstavba přímé řeči, jednoslabičné předložky a spojky na konci řádku (vím, že to tady neovlivníš; spíš jen pro info), apod. mohou trochu pokazit celkový dojem z knížky.

Interpunkce ovšem nikoho nezajímá, takže k tomu ostatnímu: dávej si pozor na některá slovní spojení. Vím, že když něco opíšeš a řekneš to zajímavě, tak to působí profesionálněji a i se to třeba líp čte; ale když se to přežene, tak vznikají blbosti ("zpoza ní vyzařovaly jeho rudé oči krvavou barvou" se mi nezdá). Taky se mi nějak nezamlouvá prolog - jen můj názor.
Ale nenech se rozhodit, jsou to všechno jen drobnosti - těším se na další kapitolu. ;)
Obrázek
Uživatelský avatar
Tom rrrr
Star of Cune
Star of Cune
 
Příspěvky: 1003
Registrován: 28.05.2010 19:34
Bydliště: Rellekka
RS nickname: Rilifaen

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod Shock IV » 28.06.2011 18:35

Tom rrrr píše:Je to moc pěkné, určitě piš dál, jen za to, že prší, máš dva body z deseti. :D
Líbí se mi ten nápad - a taky ten fakt, že vlastně Lumbridge má hradby úplně k ničemu, když má každý hňup s Magic levelem 0 teleport na náměstí...

Jinak, když chceš kritiky, tak to můžu zkusit. Dávej si pozor na interpunkci - většina lidí na to kašle; ale jsou takoví, kterým větší počet čárek s mezerou před místo za ní, špatná výstavba přímé řeči, jednoslabičné předložky a spojky na konci řádku (vím, že to tady neovlivníš; spíš jen pro info), apod. mohou trochu pokazit celkový dojem z knížky.

Interpunkce ovšem nikoho nezajímá, takže k tomu ostatnímu: dávej si pozor na některá slovní spojení. Vím, že když něco opíšeš a řekneš to zajímavě, tak to působí profesionálněji a i se to třeba líp čte; ale když se to přežene, tak vznikají blbosti ("zpoza ní vyzařovaly jeho rudé oči krvavou barvou" se mi nezdá). Taky se mi nějak nezamlouvá prolog - jen můj názor.
Ale nenech se rozhodit, jsou to všechno jen drobnosti - těším se na další kapitolu. ;)

Díky za kladné hodnocení nečekal jsem že se to bude líbit :)
Jak tak pozoruji, tak budu potřebovat nějakého korektora, protože potvrzuji pravidlo že autor ve svém výtvoru nevidí ty chyby úplně všechny :(
J townie píše:Ještě budeš mít co dělat s interpunkcí a vhodnějšími slovními spojeními, ale jinak to vůbec není špatné, rozhodně pokračuj :)

Snažím se snažím, asi jsem přece jen na to ještě moc mladý :D :)
Díky, budu:)
assarin píše:mne sa ten prológ páči :) Obdivujem každého kto má odvahu zverejniť svoju báseň, poviedku, novelu.
ja už som nad tým veľa krát rozmýšľal, ale to by ném dopadlo dobre. Len tak ďalej.

Díky moc :) Potěší a povzbudí ;)

EDIT : PŘIDÁNA DRUHÁ KAPITOLA
Zeď slávy a demence
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Uživatelský avatar
Shock IV
Event team
Event team
 
Příspěvky: 643
Registrován: 02.01.2008 13:16
Bydliště: Orlová
RS nickname: Shock IV

Re: Temnota - RuneScape román by Host (Marek) Nexus

Nový příspěvekod J townie » 29.06.2011 04:36

Co se kritika týče, doporučuji si najít někoho, koho znáš a jehož nestranný názor budeš uznávat. I ten kritik není neomylný a někdy Ti to může vytknout tak, že se budeš cítit jako absolutní idiot a ztratíš pro to chuť. Piš hlavně pro radost, všem se nikdy nezavděčíš, neboť každému se líbí něco jiného.

Co se korektora píše, doporučuji si najít někoho, kdo Ti bude pomáhat, abys ty chyby odboural, když je po Tobě bude někdo opravovat, nic se nenaučíš :)

Druhou kapitolu si přečtu odpoledne, děkuji Tomovi, že byl podrobnější.

Edit: Také by mohlo být dobré, kdybys to psal ve wordu a ukládal to sem, mohlo by to být přehlednější. Jen takový nápad ;)
Retired Archmage - 99 RC & Magic.
99 Crafting - 28.11.2022
Uživatelský avatar
J townie
 
Příspěvky: 1761
Registrován: 18.09.2008 16:38
Bydliště: 404
RS nickname: J Townie

Další

Zpět na Vaše tvorba

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků

RuneScape ® is a trademark of Jagex © 2000-2011 Jagex Ltd.

Powered by phpBB © 2010/2011 phpBB Group
Style/Design by GraphicSite.cz pro RSko.cz

Počítadlo